Než jsem Ruma našla, byl u svého člověka 3 roky na řetězu 24/7. V zimě, v létě.

Když jsem si ho brala pod křídlo, byly mu asi tři roky. Řval na všechno kolem. Prvních pár dní, kdy jsem s ním byla mimo Prahu, jsem mu ukázala, že se na mě může spolehnout. Že mu dám to, co je pro něj nejdůležitější - bezpečí. Dala jsem mu to najevo srozumitelnou komunikací, férovým vedením a stejným denním režimem - aby mohl být klidný, že věci nějak fungují. Že pravidelně dostane jídlo. Že svět a věci v něm nefungují nahodile, ale mají nějaký řád, nějaké vzorce. Že se s dalším ránem nemusí obávat nejistoty, ale že dny jsou předvídatelné. Chodila jsem zezačátku stejné trasy, abych mu dodala jistotu. Aby pro něj všechno kolem bylo čitelnější. Jakmile jsem se přesunula do Prahy, poznal během jednoho dne největší nástrahy města: autobus, metro, jezdící schody, tramvaje. Druhý den pak potkal dost možná svého prvního psa. A pak každej další den padesát dalších.:D

Brzo se z něj stal legitimní pražák, kterýho nic moc nerozhodí.

Níže fotka před a po.